DRIESCH, HANS (1867-1941), je zjev v moderní německé filosofii ojedinělý v tom smyslu, že odmítá sobectví a tupost německého šovinismu a považuje mezinárodnost za jediné stanovisko, důstojné filosofa. Byl proto ve své vlasti málo ceněn; a pro své příznivé stanovisko k spiritismu a parapsychologii bývá odmítán i mimo Německo. Na rozdíl od mystických filosofů německých, již vycházeli z Hegla, Driesch vychází z Huma, a zejména z Kantova kriticismu. Kritizuje však ve svém Řádosloví (Ordnungslehre) Kantovu věc o sobě (Ding an sich) a konstatuje, že to jediné, co mohu s bezpečností tvrdit, jest, že mám jisté vědomé prožitky a že ty prožitky vykazují jistý řád, který se dělí na tři jasně ohraničené skupiny, jimž říkám oblast přírody, oblast duše a oblast pouhých významů. Z těchto tří oblastí chápu jasně toliko smysl oblasti třetí, významové; ani příroda, ani duše mi není zdaleka tak pochopitelná jako např. Pythagorova věta nebo sylogismus „všichni lidé jsou smrtelní, Sokrates je člověk, ergo Sokrates je smrtelný" Kdybych chtěl přírodu a duši studovat pouze ve smyslu přísného řádu, kterýžto řád je to jediné, co v mém poznání je jistého a bezpečného, kdybych tedy chtěl setrvat v jakémsi, jak Driesch říká, metodickém solipsismu, zabředl bych do neřešitelných záhad, které by se staly naprosto nesnesitelnými, jakmile bych se pustil do říše mravnosti, etiky, která je nemyslitelná bez předpokladů jiných ,já", než je moje poznávající ,já" vlastní. Proto Driesch připouští existenci skutečna, absolutna, která se má k prožitkovým jevům, z nichž se skládá můj svět, jako důvod k následku. Toto skutečno není však tak zcela nepoznatelné jako Kantova „věc o sobě"; neboť jsouc důvodem jevů jakožto následků, je současně i důvodem jejich rozmanitosti, kterou vědomě prožívám, a musí tedy obsahovat přinejmenším aspoň takové kvantum rozmanitosti jako ony. Prostor např. není pouze formou mého názoru jako u Kanta, neboť jeho trojrozměrnosti odpovídá v absolutnu také něco aspoň trojrozměrného. Nevím, jak vypadá „o sobě" to, co se mi jeví jako bernardýn a jezevčík, ale mohu se vší určitostí říci, že neznámé X bernardýnovo je větší než X jezevčíkovo. To je první veliká úchylka Drieschova od Kanta. Druhá, ještě podstatnější úchylka záleží v tvrzení, že jakmile jsem (hypoteticky) připustil pojem absolutna (skutečna), stalo se mé vědomí jeho součástí. „Věděti se stává kvalitou absolutna, kterou prožívám, tak jak je sama o sobě." (Základní problémy psychologie, Grundprobleme der Psychologie, kap. Metafyzika duševna, též Nauka o skutečnosti, Wirklichkeitslehre, str. 131-149, a Člověka svět, Der Mensch und die Welt, český překlad str. 46) To nás vede k závěru, že vědění, duševno či duchovno jest stránkou pravé jakosti absolutna. A toto duchovno prostupuje každým živoucím organismem jakožto činitel řádotvorný, který způsobuje, že živoucí tělo se ostře odlišuje od věci neživé jakožto jednotný celek, který se rozvíjí ze zárodku podle předem stanoveného plánu, kdežto věc neživá je pouhá seskupenina, kumulace atomů, jejíž budoucí chování je matematicky předpověditelné; u živého organismu všechna mechanika, všechna matematika selhává. Zkrátka život není stroj. Tomu životadárnému a řádotvornému činiteli, ovládajícímu každý organismus; říká Driesch po aristotelsku (viz Aristoteles) entelechie nebo duše. Nesmíme však tuto entelechii zaměňovat s naším vědoucím a chtějícím ,já" Chci si např. z knihovny vzít knihu: vztáhnu tedy ruku a vytáhnu ji. Co se při tom všechno stalo? Motorická oblast velkého mozku a nervy musely být podrážděny, bezpočtu svalů staženo. O všech těch věcech – pokud nejsem přírodovědec – jsem vůbec nic nevěděl. Naštěstí o nich věděla má entelechie. Čili: já chci a entelechie mého těla jedná. Já chci, ale já sám nic nečiním. Neprožívám vědomě celé své jednání, třebaže se rád tvářím, jako by tomu tak bylo. Entelechie ovšem pracuje i docela bez vztahu k mé vědomé vůli; udělala např. v lůně matčině mé tělo, aniž jsem o tom věděl. Ona také ví, co udělat, aby se zhojila rána, když jsem se řízl, ona za mne pracuje i při výkonech čistě duševních, když např. řeším matematickou úlohu nebo když se snažím vzpomenout si na jméno zasuté v paměti. Ovšem sama sebe si je má jednající duše (entelechie) vědoma pouze ve formě vědomého vědění mého ,já". Zdá se, že existence vědomí sahá v říši zvířecí až k nejnižším živočichům, ale jisto je, že není tak jasné jakou člověka. Zdá se tedy, že se vědomá oblast duše průběhem celkového vývoje zvířecích bytostí stále rozšiřovala a stávala se stále vědomější. Působí to dojmem, jako by velký nadosobní princip pracoval k sebeuvědomování v mnohých ,já" různé formy.

Tady Driesch pod vlivem Schopenhauera předpokládá, že třebaže každý živý tvor je cosi naprosto samostatného, všechny duše pocházejí z jedné jediné veliké společné nádrže; ověřuje si tuto teorii jednak nevysvětlitelným úkazem tzv. štěpení vědomí, kde k jednomu tělu a k jedné duši přináleží dva nebo i více subjektů, několik ,já", které se časově střídají ve svých projevech, jednak pokusem s umělým rozdělením zvířecího vajíčka, kde z organického materiálu, který neporušen by byl dal jedno individuum, vzniknou samostatná individua dvě, dvě ,já". Driesch – třebaže váhavě a s výhradami – věří v svobodu vůle, neboť kdyby jí nebylo, byl by fakt lidského sebevědomí zhola zbytečný a nemožně krutý: proč bych potřebovalo sobě vědět, když mé jednání je se vším všudy určeno a když na něm nemohu nic měnit? Je nesnesitelné si představit, že velký nadosobní princip skutečna se chce pouze částečně zrcadlit v rozličných nemohoucích, pasivních ,já" Vědomí je svobodné, aby mohlo připustit nebo zabránit uskutečnění volních obsahů. Žel zdá se, že člověkova svobodná vůle, ozbrojena bohatým věděním, spáchala spoustu zla. Ale musíme si uvědomit, že životno nevědomé zbloudilo ještě mnohem častěji – zplodilo ony nestvůry, jež nazýváme „šelmami" v nejširším smyslu, i smíme snad dokonce připustit, že to není člověkovo svobodné sebevědomí, nýbrž právě ono nevědomé a podvědomé zvíře v něm, jež jej činí otrokem jeho pudů a rozpolcuje duchovní lidstvo, takže se člověk člověku stává vlkem. Naopak vědomí, ratio, může člověka učinit mravním pánem sebe sama tím způsobem, že by poznalo zákony nevědoma a naučilo se je řídit. Člověk však nemůže dojít k mravnosti, jestliže věří, že zemřít znamená zaniknout a že jeho život nemá žádný vyšší cíl. Musí si uvědomit, že absolutno si v něm vytvořilo nástroj k poznání sebe sama a přetvoření sebe v rámci mravního chtění, založeného na vědomí. Neznáme konečný cíl lidstva, dějin. Najisto jím není nic pozemského, např. dokonalý sociální řád. Ten je pouze nutným a výsostně žádoucím a naléhavým prostředníkem nebo průchodiskem na cestě za dalšími a dalšími cíli směrem k absolutní, asi nedosažitelné mravnosti.

Kromě spisů jmenovaných Driesch vydal etický spis Mravní čin (Die sittliche Tat), Tělo a duše (Leib und Seele) aj.


[BACK]